The Quarry je přiznanou poctou osmdesátkovým filmovým hororům, ke kterým má ostatně mnohem blíž než k dnešní herní produkci. Z hráče dělá jen pasivního konzumenta, který se po většinu času jen klepe hrůzou, kdy po něm hra bude zase chtít zmáčknout nějaké to tlačítko.
Autoři pracují s těmi největšími žánrovými klišé a vůbec se za to nestydí.
Ti, kteří mají zkušenosti s předchozími hrami studia Supermassive Games, mají poměrně přesnou představu o tom, jak se The Quarry hraje – od Until Dawn z roku 2015 totiž toto britské studio na svém konceptu nezměnilo vůbec nic. Ti ostatní si hru mohou představit zhruba jako Life is Strange, jen zde mají hlavní představitelé k neustálému fňukání oprávněné důvody, neboť je jim děsivě fyzicky ubližováno.
Ano, celé je to prvoplánovitě hloupé, ale zároveň i neskutečně zábavné. Pointa tohoto žánru stojí a padá na skvěle vybraných hlavních představitelích, o jejichž zpodobnění se tentokrát postarala skutečná herecká esa. Ano, David Arquette, Ted Raimi, Lance Henriksen a další by možná neutáhli Shakespearovo drama, ale do rolí bizarních postaviček sloužících coby potrava pro krvelačné bubáky by se lépe hodil jen málokdo.
Ústředními postavami příběhu je osm náctiletých táborových vychovatelů, kteří se rozhodnou strávit poslední noc prázdnin „menší“ oslavou. Kombinace hormony zmítaných teenagerů v táboře uprostřed lesů, bedny tvrdého alkoholu a nabité brokovnice zavání průšvihem ještě předtím, než se z lesa začnou ozývat děsivé zvuky a na horizontu pohybovat temné stíny. A vskutku netrvá dlouho, než začne stříkat krev…
Klíčem k úspěchu jsou skvěle napsané a zahrané postavy. Budete je milovat, nesnášet, ale žádná vám nebude lhostejná.
Na můj vkus se tak stane snad až moc brzy, protože právě úvodní oťukávání a špičkování mezi ústředními postavami – na rozdíl od hráče netušícími, že se za chvíli stanou lovnou zvěří – mě bavilo minimálně stejně jako následná (a nutno říct, že mnohem delší) „exploitační“ pasáž. A minimálně se vyrovná daleko líbivějším True Colors.
Skvělé je, že pokud máte v okolí stejně naladěné přátele, může se každý chopit ovládání jedné postavy. Hru si ale naštěstí dostatečně užijete i sólo, naopak, právě přeskakování děje z jednoho aktéra na druhého v těch nejvypjatějších momentech tvoří podstatnou součástí zážitku. Hráčova rozhodnutí zde navíc mají na rozdíl od třeba takové série The Walking Dead skutečně význam a vývojáři dokonce slibují 186 různých zakončení. Každá z postav zde totiž může zemřít, čemuž se minimálně na první průchod s největší pravděpodobností nevyhnete.
Pamatujete si takové ty situace, když v televizi sledujete horor a postava na obrazovce dělá něco zjevně stupidního, co by přeci normální člověk nikdy neudělal? Inu, věřte, že když vás The Quarry vystaví stejně vypjaté situaci, často zareagujete podobně zkratkovitě. Vývojáři vás pak za to odmění některou z mnoha hrůzných smrtelných animací, jejichž zpracování je mimochodem vskutku naturalistické. O věkové hranici 18+ ani nepochybujte, a i když hra obsahuje i filmový mód, kdy po zadání vstupních parametrů můžete s klidem odložit ovladač a jen se nechat unášet dějem, rozhodně ji nedoporučujeme sdílet s citlivějším partnerem.
Stejně jako v sérii Dark Pictures zde dějem provádí tajemný vypravěč. V tomto případě tedy vypravěčka.
Podstatnou částí zážitku je skvělé technické zpracování. Digitální podoba skutečných herců je sice stále trochu „gumová“, ale co se týče jemné mimiky a animací, patří k naprosté špičce. Na staré 1060 6GB už se hra poměrně zadýchávala a často nedosahovala ani hodnoty kýžených 30 FPS, ve výsledku to ovšem příliš nevadilo, protože jde přeci jen víc o film než hru. Co mě ovšem neskutečně iritovalo, je fakt, že přestože hra běží v „ultraširokém“ režimu 21:9, nepodporuje ultraširoké monitory! Takže jsem byl zcela absurdně nucený hrát jen v malém okénku vprostřed obrazovky.
Ani na chvíli nepochybuji, že to časem autoři opraví, ostatně všechny předchozí díly série Dark Pictures od stejných autorů běhaly v pohodě. Ale pro tu hrstku stejně vybavených hráčů doporučuji s nákupem hry počkat, nic odp*rnějšího jsem za svoji recenzentskou kariéru ještě nikdy nebyl nucen absolvovat. Že mě The Quarry i přesto dokázala vtáhnout, je pak tím nejlepším důkazem jejích kvalit.
Ano, mohl bych si tu hrát na intelektuála a vysmát se všem těm nebetyčným žánrovým klišé, kterými autoři rozhodně nešetří. Anebo zkritizovat to, že už popáté hrajeme v podstatě stejnou hru. Ale proč? Béčkovost hry je hrdě dávána na obdiv, takže kdo touží po sofistikovaném zážitku, musí už jen od pohledu na obal tušit, že tohle nebude pro něj. Je The Quarry lepší než Until Dawn? To je na delší debatu – za mě je minimálně srovnatelná, byť vzpomínky na ono „poprvé“ už nostalgie dokázala pořádně vyšperkovat.
Jedinou skutečnou výtku tak mám k cenovce hry, která v poměru k délce zábavy jednoduše nevyznívá pozitivně.
